V dnešní době nám nehrozí pouze krádež majetku. Nebezpečné také je, pokud případní zloději získají přístup k našim osobním údajům. To totiž může být v některých případech dokonce ještě nebezpečnější. Rozhodně se tedy vyplatí se tomu bránit, a nikomu nesvěřovat více dat, než je nezbytně nutné.
Problém však je, že mnohé firmy k tomu, aby nám mohly poskytnout své výrobky či služby, právě tyto údaje potřebují. Příkladem mohou být pojišťovny, ale třeba i telefonní operátoři. Těm dáváme často k dispozici nejen své jméno a adresu, ale také i rodné číslo. A to může být velmi nebezpečné.
Asi největším rizikem je, že si na naše jméno někdo vezme například půjčku, kterou následně nebude splácet. Vzhledem k tomu, že bude na naše jméno, budou její poskytovatelé požadovat peníze po nás. A příliš je nebude zajímat, že jsme si vlastně žádnou půjčku nevzali – zvlášť když to nemůžeme nijak dokázat.
Aby se něčemu takovému předešlo, existují určité zásady ochrany osobních údajů https://www.profisidla.cz/cs/zasady-ochrany-osobnich-udaju/a-273/. Ty jsou ukotveny v zákoně a jasně říkají, jak může firma či úřad s daty klientů nakládat. A je pravdou, že tato pravidla jsou poměrně přísná. To platí zvláště v posledních letech, kdy byla v rámci takzvané GDPR ještě zpřísněna.
Bohužel je pravdou, že ani to někdy nestačí. Čas od času ve zprávách vidíme případ, kdy se zloděj dostal právě k těmto datům například díky tomu, že je pracovníci namísto skartování jednoduše hodili do odpadkového koše, a ten potom do popelnice.
V takovém případě však firma nejen zaplatí velmi tučnou pokutu, a s daným zaměstnancem je rozvázán pracovní poměr, zároveň také přijde o svou dobrou pověst a ztratí důvěru svých klientů. To se projeví jejich hromadným odlivem a tím i snížením zisků. A to je něco, co si žádný podnikatel nemůže dovolit. Proto je jasné, že se snaží veškerá bezpečnostní pravidla dodržovat. Nic jiného jim totiž nezbývá.